Nevtíravě tepající, přesto však silný a výrazný základ v „Paper Trails“ newyorských elektroniků Darkside („Psychic“ | 2013 | Matador | OLE10355) se rozvinul do krásna, které se až těžko popisuje. Je to ten stejný, hebký, hladivý a nádherně působící styl Studio Player, ale znásobený a ještě o notný kus luxusnější. Charakter systému Atlantis Reference se svou okouzlující muzikálností promítl do všech variací sestavy a v každé konfiguraci podnítil chytlavost a líbeznost v mimořádné míře. Je to úplně poddajné, přesto naprosto jisté, neokázalé na straně jedné a působivé, obrovské a zcela uvolněně plynoucí. Artikulované temno není poměrově nijak přehnané a nedá se to říct jinak, než že je tu všechno. Pokud bychom to měli nějak shrnout, nejvýraznější je „analogový feeling“, unikátní ve svém vyznění a opravdu, opravdu pohlcující, kdy si chcete vychutnat další a další tón, užít si ho jako doušek nejlepšího vína. Mluvit o kvalitách tu nemá smysl – je to definitivně špičkový, přesný a dokonale zřetelný přednes, mnohem důležitější tu je charakter, pravdivý, přesto okořeněný tou spojitou, živoucí a dýchající líbezností.

„Trois Poémes“ v podání francouzské sopranistky Véronique Gens („Nuits“ | 2020 | Alpha | ALPHA589) vyzněla opravdu živě. Ono se to vlastně špatně popisuje, avšak ta kombinace velikánských proporcí (těžko říct, zda jsme někdy vnímali rozpřáhlejší prezentaci, jakkoliv se na tom samozřejmě podílí i zbytek řetězce, nejen WADAX), libozvučnosti a pocitu, že tady už opravdu nahlížíte do nezpochybnitelné reality. V čem Atlantis Reference exceluje nejvíc, to je vyvážení technické preciznosti s úplným odstraněním jakéhokoliv vjemu techniky. A tím dochází k pocitu fascinující přirozenosti a živosti v tom smyslu, že skutečně „přišli hudebníci“, použijeme-li známou větu Františka Krauta. Když budete chtít, můžete se pustit do rozborky nahrávky, hledat jemné nuance odražených dozvuků v pozadí (jsou tam), krátkých nádechů (jsou slyšet), všechno ale zaznívá s dokonalou spojitostí a nekonečnou grácií. Středy jsou pocitově na míle vzdálené dokonale měřícím, analytickým a formálně neutrálním přehrávačům svou úhlednou elegancí, která zůstává konstantní i napříč všemi změnami ve zbytku řetězce.

Na nejvyšších tónech v „My Favorite Things“ od Jihokorejky Youn Sun Nah („Same Girl“ | 2010 | ACT Music | ACT 9024-2) nás doslova uhranulo množství odstínů a jejich samozřejmost, ta nenásilná, přesto maximálně věrohodná forma, kov, který cítíte snad až na jazyku. Atlantis Reference tu mísí svou signaturu, přesto vyznívá ve výsledku fantasticky opravdově, ať už je to čímkoliv. Je to spíš jako kdyby celý soubor zdrojových komponentů fungoval ne jako převodník digitální formy na analogovou, ale jako transformátor technického záznamu na hmatatelnou skutečnost. WADAX přes vší představitelnou míru detailů dokáže eliminovat jakýkoliv případný zbytek jedovatostí v precizním záznamu. Netřeba řešit dozvuky, detaily či něco jiného – to je špičkové, protože to jiné být nemůže, jinak by si WADAX v téhle cenové relaci už nikdy ani neškrtl. Navíc i zde vnímáte libozvučnou krásu absolutní spojitosti, hladkosti a jemné, přesto velmi „přítomné“ elegance.

Pokud to tak můžeme říct, je systém Atlantis Reference nejkomplexněji a nejhladčeji hrajícím front endem, s nímž jsme se kdy potkali. Má hedvábnou grácii, přesto v ní jsou úplně všechny informace. Čisté, ne strohé, konkrétní, nicméně jemné, naprosto snadno čitelné, ale přesto poklidné a kulaté. Kytara je jednoduše kytara, hlas lidský a zřetelný. Banální popis prostě neumí vystihnout ten pocit z poslechu – opět se dá říct jen to, že všechny detaily z nahrávky jsou na správné místě, je nelimitovaně prokreslená a přesto primárně homogenně netechnická, naprosto „analogová“.

Link do recenzji: Wadax Reference PSU – Hi-Fi Voice

Link: Wadax Reference PSU – Hi-Fi Voice – REFERENCE - Platinová nota