Ne jen silou a mohutností je ale zvuk Mono živen – sborová „Gloria“ od Thomase Tallise (Chapelle du Roi | „The Complete Works“ | 2004 | Brilliant | 93612) zněla s podmanivou hudebností, s krásně smíchanou kombinací přesnosti a bohatosti s „lidskostí“, s harmonií. Možná, že Mono nenabízí (třeba jako Norma) vhled k mikrodetailům s technickou suverénností, zato umí nabídnout pocit skutečnosti – nezmenšené proporce vokálů, plnost, barevnost a pocit téměř hmatatelné přítomnosti.

Přehršel cinkavých výšek v „The Red One“ (John Scofield / Pat Metheny | „I Can See Your House From Here“ | 1994 | Blue Note | 7243 8 27765 2 9) zněla přes Mono v decentním objemu, nijak zvýrazněně, ani nijak zapadle. Opět cítíte, že spíše než pronikavou brilanci mikrodetailů umí zesilovače nabídnout organickou podobu a pocit skutečnosti, zvuk se drží příjemně autentického a zároveň krásně bohatého, barevného podání. Výšky tak možná nejsou tak oslnivě prezentní, zato mají sladký a hladký charakter, který se neomrzí.

V pozvolna, ale jistě gradující Cheskyho „Ben’s Farm in Vermont“ („The Ultimate Headphone Demonstration Disc“ | 2014 | Chesky Records | JD361) je cítit, že když je potřeba, umí Brinkmann Mono sáhnout do zásob energie a vydat víc, než by napovídal i tak štědrý papírový výkon. Dynamickou špičku zejména v závěru skladby umí zesilovače nasytit i při nadrealistické hlasitosti, mohutné drcnutí orchestru má krom objemu také pevnost a sebejistotu, má důraz rozběhnutého hrocha a přitom jistou ladnou svižnost. Pokud chcete být hodně nároční, i tady je na kratičký moment v nejnapjatějším okamžiku cítit, že druhý pár monobloků by mohl být konečným řešením i z pohledu dynamiky.

Brinkmann na druhou stranu není asi tak úplně nástrojem pro ty, kteří holdují překypující detailnosti a mají pocit, že „to ono“ leží v nejzazších koutech nahrávek u zašoupání boty třetího houslisty zprava. Mono mnohem spíše nabízí komplexní pohled na hudební materiál, než přímočarou analytiku. Hudebnost, hudebnost a zase hudebnost – tak zněla árie „Fuori il danaro!“ z Pucciniho „La Bohéma“, zhmotněná LSO a John Alldis Choir pod taktovkou Georga Soltiho (1988 | BMG | 74321 39496 2). Nemusíte se ale bát, že by Mono nedostály svého pozici drahého high-endu – přehlednost nahrávky je rozhodně velmi dobrá, hlasy i orchestr zní sytě, bohatě a s krásně sladkou samozřejmostí, když budete hledat, i ony nuance si vychutnáte, ale zvuk vás k nim primárně nesměruje.

Link do recenzji: Brinkmann Mono – Hi-Fi Voice

Link: Brinkmann Mono – Hi-Fi Voice – Hi-Fi Voice doporučuje